Alone

O tom, že nezapadáme do kolektivu nemluví úplně každý, protože je to dost "citlivé" téma. Vím, jak moc je to pro člověka těžké a cítí se na všechno sám. Nejen cítí, ale opravdu tomu tak je. Dnes bych se ráda svěřila s mým "příběhem", ačkoliv to není téma o kterém se bavím s každým, není pro mě lehké o tom mluvit, ale když mám možnost něco pustit do světa, tak chci, aby tu byla i ta realita. To, co každý z nás může zažívat dennodenně až to klesne k sebepoškozování či myšlením na smrt.

Pamatuji si, že už od školky jsem nebyla mezi dětmi oblíbená, byla jsem z toho smutná, ale myslela jsem si, jak nastoupím do školy se všechno změní, jenže jsem šla do školy hned vedle mé školky, kam šly skoro všichni z té školky.

Každý se mi smál, shazovali mi stůl, kde jsem měla učebnice, svačinu mi házeli do koše, rozhazovali mi věci z aktovky, smály se mi, ponižovali mě - nejoblíbenější jejich hláška byla "migréna", tak mi říkávali. Každý den jsem brečela, před školou, ve škole na záchodcích i po škole. Bála jsem se tam chodit..

Pamatuji si i že jedna holka (říkejme ji Pé) mě nejvíce nesnášela a tak Pé mi natřela kolem uzávěru u flašky lak na nehty, jakože "haha", ale moc vtipné to úplně nebylo. Nebo když mě kluk shodil z prvního patra ze schodů a já se kutálela po těch schodech, rychle se oprášila a vyběhla z budovy a za školou jsem začala brečet. Nezvládala jsem to a při každém pokusu o rozhovor se mi vysmívali a dělali si ze mě legraci.

V 9. třídě, kdy jsme končili se mi spousty lidí omluvilo, že nechápou, jak mohly být tak zlý, ale kdo mi vrátí těch 9 let. Myslela jsem si, že na střední se všechno zlepší a první 3 měsíce byly skvělé, jenže pak to začalo. Všichni se se mnou přestávali bavit a nebo mě využívali na peníze. Postupemmě začínali urážet na sociálních sítích, psali zlé zprávy a ve škole mi dělali peklo.

Změnilo se to s přestupem do jiného oboru, tam se to zlepšilo, ale nikdy jsem nezapadala do jejich přátelského kolektivu..

Ani v osobním životě jsem si moc s nikým nerozuměla. Prý jsem divná. Mám divný humor, neumím komunikovat, chovám se divně.. ať jsem se snažila sebevíce..nikdo mě nikdy k sobě nepřijal. Až můj nynější přítel, se kterým jsem celé 4 roky. Směje se mi za můj humor, že je opravdu někdy zvláštní, ale miluje mě tak, jaká jsem. Nikdy mi neřekl "jsi divná, špatná..". Občas si říkám, jak to že jsem skončila s někým, kdo mě tak miluje a dokáže mě dělat šťastnou i přesto, že jsem nikdy nedokázala být pro jiné "ideální".

Nikdy jsem nehulila trávu (zkusila jsem to, to bych lhala, ale nikdy ne opakovaně), nepiji nijak extra, spíše vůbec, nefetuji..možná proto nezapadám? Nevím, tuto otázku si kladu velmi často, občas mě to dost mrzí, ale jsem už v jiném bodě. Dříve jsem dennodenně brečela, nadávala si, že jsem odporná holka, nenáviděla jsem se, kolikrát si ubližovala.. nezvládala jsem to, ale jsem ráda, že teď jsem v bodě, kdy se cítím dobře. Beru to tak, že mám svůj humor, komunikaci (nejsem zvláštní, myslím to tak, že komunikuji jinak než ostatní jako - kámo, vole, more.. a nevím co dalšího) ale spíše spisovně, slušně.. snažím si dávat logické argumenty. Možná je to i komunikací díky dětství, ale o tom jindy.

Doufám, že tím, že jsem se svěřila jsem třeba někomu ukázala, že v tom není sám, protože tohle se děje. Tohle nás ubíjí, ničí nás.. upřímně jsem ráda, že mám přítele, jinak bych neměla nikoho. A doufám, že každý najde spřízněnou duši v podobě přítele či nejlepšího kamaráda. A nezapomeňte, nejste v tom sami. ❤️